„Nevím, co dělám, jen se bojím, že můj zrak mé duši lichotí a lže. Osud, ne my, je ale naším pánem. Co se má stát se tak jako tak stane.“

Dívka jménem Viola přežije ztroskotání a ocitá se na ostrově plném jiných ztroskotanců, kteří, zahleděni sami do sebe, se snaží vyznat ve svých citech. Na vlastní povinnosti nikdo nemyslí. Ve světě přehlušeném hudbou každý slyší jen ozvěny svých tužeb. Jedna z posledních Shakespearových komedií do níž už prosakuje smutek.